Prague games 2016: 7 let s Hattrickem zakončené 1. místem

Již sedm let jsem fanouškem florbalového klubu Hattrick Brno, kde hrají moji kamarádi z Brna. Letos se tomu 13-ti letému povedlo pražský mládežnický florbalový turnaj vyhrát. 

Rodinné letní i zimní dovolené mě vždy moc bavily, neboť jsem nejezdil jen já a rodiče, ale jezdilo nám mnoho blízkých rodin, převážně z Brna, kdy jsme se na dovolených vždy užili mnoho legrace, zábavy, a také sportu. Jako nejstarší dítě z party jsem s potěšením sledoval, jak stárnou ostatní děti a protože převážná většina byli kluci, rád jsem si s nimi kopal, pinkal, házel a hrál různé hry. A když kluci poté začali aktivně sportovat, byl jsem rád, za každou příležitost, kdy jsem je viděl v akci. A protože jsou z Brna, tak těch možností bylo méně.

Před sedmi lety jsem poprvé viděl kamaráda Matýska Hronka, tehdy desetiletého, hrát florbal za Hattrick Brno. Bylo to v Praze na turnaji Prague games, velkém mládežnickém florbalovém turnaji v Evropě. Absolvoval jsem společně s jeho tátou Mírou všecky zápasy a tehdy jsme kluky hlasitě podporovali a fandili. Od té doby se považuji za fanouška Hattricku, který se snaží nevynechat jediné utkání Prague games, kdy Mates, a teď už i jeho mladší brácha Šíma, v Praze hrají. Letos jsem paradoxně viděl nejméně Šímových zápasů z pracovních důvodů a byl to turnaj, který byl výsledkově nejúspěšnější, kluci Hattricku B13 vybojovali zlaté medaile. To mě přimělo se podívat zpátky na uplynulých sedm let. Tento delší úvod slouží jako seznámení, proč fandím právě Hattricku a je to jednoduché: hrají tam „moji“ kluci, které znám od malička a po poznání klubu mi byla jeho filozofie blízká.

Prague games 2009:

Úvodní zápasy tehdy desetiletého Matěje a jeho kamarádů z týmu bylo mým prvním „větším“ poznáním dětského florbalu. Po roce trénování ve fotbale, avšak bez zápasů, jsem tolik nevnímal, jak k tomu přistupovali rodiče, trenéři a jak intenzivně radí. Užíval jsem si hlavně hru kluků a snažil se je tehdy s Mírou co nejvíce podpořit. V hale na Hamru jsme tehdy používali místo bubnů koše, které byly bytelné, které však sílu našeho bubnování kolikrát nevydržely :-). Nám se to líbilo a věřím, že i klukům samotným, kdy jsme při vstřelení branky vyvolávali jméno střelce. První rok byl, co se týče fandění nejhlasitější.

Prague games 2010 – 2012:

Jak poznávání rodičů, tak i poznatky z mého trénování ve fotbale čím dál více zasahovaly do pohledu na turnaj a podporu týmu, kde Mates hrál. Čím dál tím více jsem pozoroval hru jednotlivců, fandil všem a začal občas poslouchat výtky z řad rodičů, že ten měl udělat to a ten tamto. Klukům, ač byl každým rokem vidět větší a větší pokrok, se kolikrát ve vyzařovací části moc nedařilo. Některé turnaje odehráli ve skupině suverénně a pak se jim nepodařilo postoupit přes soupeře, u kterého výhru očekávali a v průběhu takových zápasů se projevila i určitá negace v řadách fanoušků. To jsme se s Mírou však kolikrát snažili nahradit právě pozitivním fanděním, i když to nebylo takové, jako v prvním roce. Stále však bylo slyšet Hattrick do toho. Vybavuji si zápas, kdy kluci hráli proti Bučis, za které tehdy hrál syn herce Ivana Trojana, byl to zápas nahoru dolu, fandili jsme do posledních vteřin, kluci nakonec prohráli 4:2, ale za námi přišel Ivan Trojan, podal nám ruku a řekl: „Kluci, prima jste fandili.“

Ač se klukům výsledkově tolik na Prague games nedařilo, na mě působili jako čím dál tím větší parta a viděl jsem je růst jak herně, tak i jako chlapy, neboť v 15 letech už byli někteří vyšší než já :-).

Prague games 2013:

Poprvé dilema, koho vidět hrát, neboť to bylo i první Prague games Šimdy. Tak jsem se rozhodl o to rozdělit zápasy rovnoměrně mezi oba Hroňase :-). Jelikož v té době už jsem delší dobu působil v mládežnickém fotbale a jako funkcionář se zajímal nejen o fotbal, ale i o florbal, absolvoval jsem trenérskou florbalovou licenci, kde se tehdy začal řešit přechod z 5+1 na 3+1 u přípravek, mohl jsem posoudit rozdíl mezi týmem, kde hrál Šíma a týmem, kde hrál Mates, když byl v jeho věku. Sem tam jsem se podíval i na stránky Hattricku, jelikož jsem chtěl mít o věcech přehled a jak jsem psal, klub mi byl svou filozofií sympatický. Snažil se děti učit florbal v nejvyšší kvalitě, ale přitom více lidsky a méně direktivně. A sázka na mládež se projevovala i na hřišti, kdy mi přišel tým Šimdy více připravený k zápasům proti ostatním týmům. První kategorií na Prague games je B12 (tedy do 12 let), takže jsem viděl kluky v podstatě hrát poprvé po cca 5 letech tréninku. Florbal šel z mého pohledu hodně kupředu. A bylo fajn vidět, jak je Šimda typově jiný než Mates a užíval jsem si hru obou, neboť Mates se posunul hodně vpřed, a Šíma si ve svých počátcích vedl zapáleně a sranda byla sledovat i jeho zákroky, které ho dostávaly na trestnou lavici. Prostě se s tím nemazal :-).

Prague games 2016:

Nikdy jsem neodjížděl z Prague games zklamaný, i když kluci brzo vypadli, neboť jsem si užíval hru samotnou a ač jsem jim přál štěstí, aby došli do nejdále, prostě se to někdy nezadařilo. Bral jsem to s nadhledem, je v pořádku, že to štvalo kluky, ale práce s dětmi je běh na dlouhou trať a za úspěch se dá přeci považovat i to, že kluci stále hrají a že je to stále baví, na což můžou mít rodiče trochu jiný pohled a berou výsledek více směrodatně. Z mého pohledu se kluci zlepšují a dělají aktivitu, která je baví, neflákají se po městě a sdílí momenty s prima partou.

Letošní Prague games však přineslo i úspěch výsledkový. V kategorii B13, kde Šíma hrál (Mates už Prague games nehraje, neboť už patří do kategorie juniorů a dospělých), kluci uhráli fantastické první místo. Od začátku šli hladově za vítězstvím. Ale co jsem si užíval nejvíce, byla atmosféra. Jak mezi rodiči, tak mezi klukama. Vrátil jsem se zpátky k Matesovým začátkům, kdy se výsledkový neúspěch ještě tolik neřešil a byla velká parta i pospolitost jak na hřišti, tak v hledišti. A jsem rád, že jsem mohl být opět u toho, kdy tvořili partu jak kluci, tak rodiče. Navíc kluci předváděli pro mě líbivý florbal, líbil se mi jak týmový výkon, tak jsem se snažil pozorovat hru každého kluka zvlášť a jak po herní stránce, tak hlavně po stránce chuti, jsem měl z kluků radost. Trenér nemusel na kluky mluvit, přesto věděli, co mají hrát a hlavně hrát chtěli a chtěli vyhrát. Sledoval jsem, jak se chovali, když prohrávali, protože to u týmu, kde hrál Mates, býval problém. Zde se s tím kluci ale poprali a i když dostali branky, které je mohly zlomit, do zápasu se vrátili a odvrátili hrozbu. Finále si pak v hale na Podvinném mlýně zaslouženě užívali a radost z vítězství, byla obrovská, spontánní a taková ta, která vás vtáhne. Mou největší radostí byla radost kluků, protože by se mi jejich výkon líbil, i kdyby vypadli dříve, ale za ně jsem moc rád, že si mohli užít zlaté medaile se vší parádou, což vyhlášení na „Podviňáku“ přineslo. A radost v hledišti skalních fanoušků byla také obrovská…

Jsem rád, že kluci hrají či hráli v klubu, který se hodně věnuje mládeži. Jsem rád, že Hattrick jde touto cestou a já tak mohu fandit klubu, který je mi blízký svoji filozofií. Jen více takových klubů :-).

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s